Vztek
29. prosinec, 2020 o 16:50
JAK JSTE NA TOM SE SVÝM VZTEKEM?
Odmítáte ho a vyčítáte si, když ho pociťujete?
A nebo jdete až za něj a hledáte, co je za ním skryto?
Ze své zkušenosti vím, že vztek u mě pramení z frustrace - že nemůžu dělat něco, co jsem chtěla nebo že je moc hluku a stresu anebo, že jsem si neudržela hranice a cítím se ohrožená (strach, bezmoc). Určitě budete schopní vyjmenovat ještě další příčiny vzteku.
První skvělá věc je, když si svůj vztek uvědomím a chci s ním pracovat tak, aby mi pomohl a neškodil. Vztek je totiž motor právě třeba k tomu udržet si hranice nebo sebrat všechny svoje síly a postavit se bezpráví.
Když jsem v klidu, můžu si
zpětně
projít vyhrocenou situaci a najít, co k ní vedlo. A příště reagovat včas a lépe.
Můžu zkusit najít prvotní příčinu. Často to bývá zážitek z dětství nebo nějaký získaný program během našeho života. Když si tohle uvědomím, pak vím, že bezmoc či ohrožení bylo v minulosti a není teď. Že teď reaguji pouze podle zajetého vzorce.
Když už k výbuchu vzteku dojde, je dobré se za něj nelynčovat. Jak jsem již psala, za vztekem stojí většinou bezmoc, strach, pocit nelásky či smutek a takový člověk spíš potřebuje soucit a přijetí.
Můžeme se na to podívat z pohledu toho, kdo sleduje někoho při takovém výbuchu. Křik ani rady nepomáhají, člověk už může být v afektu a prostě nevidí, neslyší. Když vychladne, je si vědom, že přestřelil a sám z toho není šťastný a chce to změnit, jen neví jak. Kdybychom mu ještě vyčítali, že byl zlý, srazilo by ho to ještě níž.
Proto i k sobě buďme laskaví. Poučme se a udělejme všechno pro to, abychom příště reagovali lépe.
A jak tedy pracovat se vztekem, když se blíží výbuch?
Zastavme se a jen pozorujme, odkud se emoce bere a zda a kde ji cítíme v těle. Při pravidelném tréninku pozorování emocí dřív nebo později dokážeme nástup vzteku vypozorovat a zamezit výbušné formě.
Dokážeme pozorovat, jak vztek stoupá a ostatním říct to, co cítíme: např. jsem už fakt dost naštvaná, radši jdu na chvíli pryč, než bych udělala něco, čeho bych litovala.
A odejdu. Lze to i s dětmi, určitě malou chvíli vydrží sami a dveře do vedlejší místnosti můžeme nechat pootevřené.
Pakliže vím, že na záchvaty vzteku trpím často, lze si domluvit s ostatními nějaké slovo či znamení, které dotyčný řekne/udělá, když už míra vzteku bude vysoká a já si to zcela neuvědomím.
Také je možné si v klidové fázi dát na ruku např. červenou mašli nebo speciální náramek a říct si u jeho nasazování, že když se na něj podívám, má mě to vrátit do tady a teď a vnímat svoje pocity. Kamarád si dokonce na takový náramek napsal STOP a když cítil, že se blíží vyhrocená situace, na náramek se podíval a zabránil tak úplnému výbuchu.
Další věc, co můžeme udělat, je vědomě dýchat nebo počítat. Na mě tohle moc nefungovalo, když už jsem byla dost naštvaná, nějaké počítání mě fakt neuklidnilo. Ale každý je jiný a znám případy, kdy pomohlo právě pomalé počítání.
Za to s tím dechem to u mě byla jiná. Dá se s ním totiž i vyhrát. Dýchat zhluboka a pak i jakoby fakt upouštět páru, nafouknout tváře a prudce vydechnout. Do toho může přejít část agrese a zároveň když to uděláte víckrát, přijde vám to i srandovní. A zvlášť s dětmi se to osvědčilo, protože myslely, že je to nějaká hra a přidaly se.
Pak jsou tu rady typu: mlátit polštářem do postele, vytřepat ruce a nohy, vyskákat se, zatančit si, muchlat papíry, vyčmárat ho na papír atd., prostě nějaká fyzická činnost, kde upustím páru.
Znáte film Něžné vlny? Hynek Čermák co by tatínek musel vždycky štípat dříví, protože jinak by svým vzteklým výstupem
zbořil
celý dům. Takže taky fajn příklad přeměny energie :-)
Fajn technika je taky to, že si zavřeme oči a představíme si, že třeba sekáme hlavy zlému drakovi, že bubnujeme na velký buben a nebo že boxujeme do boxovacího pytle.
Jít si zakřičet tam, kde je to možné. Kdysi jsem četla rozhovor s Tatianou Vilhelmovou, kde zmiňovala, že šla vedle do pokoje, otevřela skříň a do ní zakřičela.
Existují i techniky řízeného křičení. Pokud na záchvaty vzteku trpíte často, pak je dobré si jít denně zakřičet někam na samotu do lesa, kde vás nikdo neuslyší. Já v Praze neměla moc kam, takže jsem si zalezla do auta a vykřičela se v něm.
V klidové fázi si můžeme svoje emoce zapsat. Když si budeme zápisky schovávat, pak se můžeme celkem snadno dobrat k prvotní příčině našich výbuchů.
Anebo je také možné se vypsat a papír roztrhat či spálit a říct si, že těchto situací zažívám míň a míň. Udělat si takový malý rituál.
Co určitě nedělat?
Nepotlačovat svoje pocity. Vztek by nás potom rozežíral uvnitř.
A rozhodně vztek nesměřovat na sebe nebo na ostatní. Tzn. slovně si ulevit třeba ano, ale nenadávat tomu druhému.
Co když už výbuch byl, co pak?
Vyrovnat se s tím. Omluvit se dotyčnému. Poprosit za odpuštění a i sám/sama sobě si odpustit. A nevyčítat si to pořád dokola.
Sepsat si, co bych mohl/a příště udělat jinak. Napsat si věty, které by šly použít tak, aby s námi byly v souladu a zněly přirozeně (místo promiň drahý, cítím se rozladěná spíš: fakt už je toho na mě moc, jsem fakt vytočená, jdu vedle, pak si promluvíme).
Na závěr ještě zmíním, že z pohledu tradiční čínské medicíny vztek souvisí s játry. Játra bývají stravou hodně zatěžována a vhodné bylinky a úprava stravy mohou přispět ke klidnějšímu prožívání náročných situací.