Příběhy ze života (7)
CO VŠE MŮŽE NARUŠIT INTIMITU V MANŽELSTVÍ
Klientka se na mě obrátila s tím, že se z jejího manželství vytratila intimita.
V terapii pomocí vztahové dynamiky se ukázalo, že by oba partneři o intimitu stáli, ale že se bojí, co na to ten druhý. A každý měl své pocity a domněnky o tom druhém. Intimitu vůbec neviděli, byli zaměřeni každý na své problémy.
Když jsme se s klientkou podívaly pod povrch, zjistily jsme, že problém jde až k rodičům partnera. Očekávání a nevhodná či žádná komunikace potřeb. Partner i jeho žena žili pod tlakem rodičů. Ten byl sice nevědomý, ale o to silnější, a narušil tak energii manželství.
Zajímavé bylo, že manžel po své partnerce chtěl to, co ona sama cítila, že by chtěla žít.
Víc si věřit, víc se radovat a být spokojená, šťastná.
Rodiče partnera na syna přenášeli svůj vzorec z minulosti - musíme si schovat hodně jídla, abychom přežili.
Po vyčištění situace jsme se mohly vrátit na začátek k intimitě. Když zmizel tlak, vrátila se energie. A ta s sebou přinesla i chuť být spolu.
Klientka mi potom nadšeně psala, že měla několik uvědomění a že s manželem udělali zásadní krok pro obnovení intimního vztahu.
Bolest krku a ruky – regrese, 1. sv. válka
Filip žil se svou ženou a synem kousek od vesnice. Jeho manželka byla v očekávání a on jí nechtěl nechat samotnou. Proto se skrývali, aby Filip nemusel odejít do boje, s kterým stejně nesouhlasil.
Manželka začala rodit právě tu noc, kdy do vesnice přišla policie odvést místní muže do války.
Filip se vrátil z obhlídky situace a obdivoval sílu své ženy, která jako by zázrakem uměla porod zastavit a počkat s ním, až se vrátí.
Právě celý šťastný držel svou čerstvě narozenou dceru v rukách, když viděl manželčiny vytřeštěné oči a v zádech cítil bodnutí. Našli ho.
Z velkého úleku, škubnutí těla dozadu, a obratu od štěstí k tvrdé realitě, se mu něco stalo s krční páteří. Věděl, že prohrál.
Manželka zůstala s dětmi sama a on musel jít bojovat.
V jedné bitvě poslední rok války byl těžce zraněn do pravé ruky. Vůbec si toho díky adrenalinu a tvrdému boji nevšiml. Chtěl jen přežít a vrátit se k rodině. V každé těžké situaci myslel na svou dcerku, kterou musel opustit a které slíbil, že se vrátí a uvidí jí vyrůstat.
Když boj skončil, viděl kolem sebe tu spoušť. Kousky lidských těl, sténání přátel i protivníků. V ruce mu zaškubalo. Až teď si všiml svého velkého zranění. A řekl si dost.
Skoro nikdo nepřežil, bylo špatné počasí, a tak se rozhodl utéct a vrátit se k rodině.
Trmácel se několik dní, ruka na tom byla velmi špatně, dostala se mu do ní infekce a zcela zchromla. Měl hlad, ale neuměl si obstarat jídlo. Občas někde něco ukradl, někdy žebral. Styděl se za to. Měl na sebe vztek, cítil lítost nad osudem. Ale věděl, že musí jít dál, že chce vidět svou rodinu.
Za nějaký čas přišel na kraj lesa a viděl tam spoutaného muže skoro bez života. Byl oblečen v otrhané vojenské uniformě nepřátelské armády. Filip se cítil rozpolceně. Chvíli nenávist, chvíli soucit. Chtěl si do něj kopnout, dostat ze sebe vztek a bezmoc. Ale na poslední chvíli si to rozmyslel a muže odvázal a zkusil ošetřit, jak jen to šlo. I když si nerozuměli, zůstali už spolu. Filip mu zachránil život a muž mu pomáhal obstarávat jídlo.
Putovali spolu několik měsíců, až Filip začal poznávat krajinu a věděl, že se blíží domů. Měl trochu strach, jestli ho žena bude chtít, když je z něj mrzák a vrací se mu kruté obrazy z války.
Muži se rozloučili kousek od domu Filipovy rodiny. Možná tím, že z Filipa opadl stres z toho, zda vůbec dokáže dojít domů, možná tím, že se rozloučil s přítelem, ale vlastně protivníkem z války, přestal ho bolet krk. Občas se ozval během života, hlavně ve stresu. Ruka však byla chromá celý život.
Filip žil spokojeně se svou rodinou a dožil se vysokého věku, umřel v roce 1967.
A zase do školy
První školní den.
Velká událost.
- Bublina. Kolem těla rukama vytvoříte bublinu a do ní dáte hodně pusinek. Děti si pak jen během dne vzpomenou, že ty pusinky mají u sebe. Můžete vkládat i srdíčka nebo cokoliv, na čem se s dětmi dohodnete.
- Fotka. Společná nebo jen rodiče. Ideálně v penále, kde jí má školák stále na očích. Ve školce to také jde, ale záleží na míře empatie a pochopení paní učitelky.
- Část těla. Společně určíte část těla, kam si uložíte toho druhého. Ano, nejčastěji to bývá srdce. Pak stačí přiložit ruku na onu část (srdce) a už jsme ve spojení.
- Náramek nebo nějaký předmět. Dát ho se záměrem, že je to opět propojení pro vás dva. Ve školce to mohl být třeba polštářek (šperky někdy školka nedovoluje), na kterém dítě sedí nebo plyšák, s kterým spí. (Otázka je, jak teď v době covidu s vlastními věcmi ve školce).
- Srdíčka v dlani. Do dlaně dítěte i rodiče se nakreslí srdíčko (buď doopravdy nebo jen prstem) a cestou do školky/školy se srdíčka držením za ruce nabíjí. Když je potom potřeba, dítě si ze srdíčka vezme podporu.
Příběhy ze života (6)
NEBYLA JSEM TAM SAMA
Lenka se na mě obrátila už podruhé. Poprvé jsme spolu řešily její alergii na psy. Povedlo se nám to a Lenka mi za nějaký čas psala: "Ráno jsem se vzbudila, nasála vzduch a byla ráda, že můžu dýchat. Krása. Za chvíli mě ale napadlo - jak to bez té alergie zvládnu?" A tak jsme s Lenkou měly druhé sezení, tentokrát na téma "jak to bez toho zvládnu".
Lenka se ponořila do hloubky svého nitra a nechala se také vést pocity svého těla. Objevila se v bříšku své maminky. Ale měla pocit, že tam není sama. Něco jakoby jí tlačilo a omezovalo. Nemohla se svobodně hýbat a kvůli omezenému pohybu i zcela volně dýchat.
Podívaly jsme se na to, co nebo kdo tam s ní je. Zjistily jsme, že maminka dřív byla těhotná, ale o miminko přišla. Energetický otisk miminka však zůstal v děloze a byl tam s Lenkou. Ta byla od svého početí zvyklá na omezení, neúplnou svobodu a pocit, že se nemůže zcela projevit.
Situaci jsme vyčistily a poléčily. Lenka se mohla pak mohla svobodně projevit, mohla si užívat prostoru. Dokonce odezněly bolesti v zádech a na hrudníku. A vzorec "jak to bez toho zvládnu" už nebylo potřeba dál žít.
Jak se uzemnit
Proč je uzemňování tak důležité?
Při své práci se napojuji nahoru a už na sobě poznám, že jsem to přehnala - motá se mi hlava nebo mám pocit, že jsem jakoby mimo tělo. A říká se - jak dole, tak nahoře. Od té doby, co jsem se hodně začala napojovat na Zemi, se mi víc otevřelo vědomí směrem nahoru. Potřebuju mít silnou kotvu a pak mě to pustí výš a dál.
TIPY NA UZEMNĚNÍ
1. Dech - máme ho vždy při sobě, takže stačí si dát ruku na břicho (nebo hrudník) a dýchat. Uvědomit si dech a ruku, jak se hýbe spolu s nádechem a výdechem. Jsou pak různá dechová cvičení, která najdete ve skupině Můj svět, moje realita v průvodci č. 12 tady.
2. Tělo - cokoliv, co se týká těla vás uzemní. Takže skákání, dupání, tanec, cvičení (nejen jóga), tření rukou o části těla, masírování chodidel... Doteky - objímání, mazlení s dětmi, milování, masáž, hlazení zvířat...
3. Fyzická práce - jakákoliv práce, ale i koníčky jako vyřezávání ze dřeva, keramika, navlékání korálků... Pokud je to práce s přírodními materiály, pak je to ještě umocněno. Práce na zahradě, s hlínou...
4. Bosá chůze - ta je skvělá a dá se praktikovat i v zimě. Měla jsem z toho strach, ale každý den jsem i za mrazu vyběhla na zahradu a minutu chodila ve zmrzlé trávě. Hned mě to stáhlo do těla a přestala mě bolet hlava.
5. Otužování - v jakékoliv formě, ať už studenou vodou doma ve sprše nebo vyběhnutí jen tak v triku ven v zimě, případně se nahá vyválet ve sněhu. Tady ale doporučuju dát na své pocity a vnímat své tělo. Pro mě je dostačující jen bosá chůze v zimě, protože mám citlivé ledviny.
6. Příroda - lehnout si na trávu, posadit se na zem, objímat stromy, dotýkat se jich nebo čehokoliv v přírodě, dotýkat se kamenů i země, poslouchat ptáky, cítit vůně, máčet si ruce v potoce, koupání v řece, vycházka v přírodě, vzít si kamínek a nosit ho v kapse. Vystavit se slunečním paprskům a vnímat teplo, cítit vítr ve vlasech...
7. Drahé kameny - převážně kameny pro první čakru, tzn. červených a zemitě hnědých barev, např. rubín, jaspis, hematit, granát, kalcit, záhněda, červený korál, býčí oko... Buď s nimi meditovat nebo je mít v ruce či v kapse.
8. Jídlo - zejména čokoláda uzemňuje hodně (doporučuji zdravější kakaové boby). Ale obecně se prostě najíst, je skvělý prostředek, jak se vrátit do těla. A pokud si jídlo vychutnáte všem smysly, pak je to top :-)
9. Vůně - existují i vůně, které přímo uzemňují. Nebývají však úplně vyhledávané právě pro svoji těžkost a někdy až nepříjemnou vůni. Jednodruhové éterické oleje jsou vetyver, pačuli, nard. Případně jakýkoliv EO ze stromů - cedr, santal, borovice, případně kadidlo, ale to zase otevírá prostor i nahoru. Obecně mám vyzkoušeno, že stačí jakákoliv vůně na zápěstí a prostě si přivonět a zase se vrátit do těla, k sobě.
10. Hudba - u hudby hodně záleží, jakou si vyberete. Takže pro uzemnění vyhledávat spíš hlubší tóny nebo rytmické skladby. Samozřejmě si můžete zatancovat, čím více se zapojují nohy, tím víc se uzemňujeme. Jsou pak speciální skladby na čakry, takže pro uzemnění je dobré posílit první ale i druhou čakru (na youtube vyhledat healing music root chackra).
11. Vizualizace - je možné si představit a až fyzicky pocítit, jak vám z chodidel rostou kořínky, které vás drží v Zemi, nebo jak z vašeho břicha jde paprsek/provázek skrz Zemi až k jádru a tam vás pevně ukotví, nebo že vaše chodidla mají malé přísavky nebo jsou jak hubice od vysavače, že vás přicucnou k zemi. Nebo v leže, že z vaší zadní strany těla rostou kořínky a opět vás propojují se Zemí. Moc hezká je vizualizace, že jste strom. Kořeny jsou chodidla, od nich nahoru až k pasu či k hrudníku je kmen a dál nahoru koruna stromu.
12. Záměr - jednoduše poprosíte matku Zemi, aby vás držela. Nebo si můžete se záměrem navlíknout náramek nebo cokoliv (amulet...), takže kdykoliv se na něj podíváte, tak se ukotvíte v Zemi. Je třeba možné si dát záměr k činnosti - kdykoliv, když krájím zeleninu, tak se uzemňuji.
13. Barvy - ideálně opět barvy první či druhé čakry, tzn. odstíny hnědé, červené nebo tmavě oranžové. Buď si kreslit nebo je vyhledat v okolí a úplně nejlepší je oblečení v této barvě, hlavně v dolní části těla.
14. Přítomný okamžik - uvědomit si, kde jsem, jak se cítím, co vnímám všemi smysly. Vědomě prožívat tady a teď. I když to bude "jen" sezení na lavičce a pozorování dětí, jak si hrají na hřišti.
Všímavost
Když se vydáte na cestu osobního rozvoje, pak vědomé chování a bdělá pozornost (mindfulness) jsou vaše druhé já. V ideálním případě. Protože sama vím, že udržet bdělou pozornost po celý den je fakt náročné. Ale čím víc zkušeností člověk má, tím víc se mu daří.
Ze začátku stačí chvilka denně. Uvědomovat si, co kde v těle cítím, jak dýchám, co vnímám z okolí, kde vlastně jsem.
Kolik času jsme někde jinde, než opravdu jsme? A to v hlavě. Myšlenky na to, co vše ještě musím udělat, na co nesmím zapomenout, představy, obavy, domněnky... A na přítomnost zapomínáme. Přítomnost jsme my. Náš dech. Teď. Nic víc.
Když se nám povede zaměřovat se na přítomnost a být bdělí, nejet jen na autopilota, pak se dokážeme zbavit (nebo alespoň snížit stupeň) stresu.
A také si dokážeme život víc užít a neproteče nám mezi prsty. Jak si můžeme všimnout květin podél cesty, když řešíme jen to, co máme v hlavě?
A jak začít se všímavostí?
Pro začátek pár minut denně vnímat jen svůj dech.
Když přijde myšlenka, jen si to uvědomit a zase se vrátit k vnímání dechu.
Postupně můžete rozšířit praxi všímavosti na to co cítíte v těle, na to, co vidíte kolem sebe atd.
Skvěle se všímavost trénuje právě našimi smysly. Víte vůbec, co jíte? A co káva, pijete jí ve spěchu anebo si jí umíte vychutnat? Chuť a vůně.
Není totiž možné zároveň naplno přemýšlet a vnímat smysly. Je to buď a nebo. Když nám v hlavě jede milion myšlenek, jak můžeme plně vnímat - slyšet, co nám říká naše dítě?
Příběhy ze života (5)
DŮVĚŘUJ SVÉMU DÍTĚTI
Šárka byla neustále v opozici vůči své mamince a i když s ní třeba vnitřně souhlasila, stejně se stavěla na odpor. Nevěděla proč a proto mě vyhledala. Když jsme se společně vydaly vypátrat příčinu, Šárce se ukázaly dvě zásadní situace.
Poprvé jí byly asi 3 roky a nechtěla jít z hřiště domů. Maminka ale vůbec neměla zájem si malou dcerku vyslechnout, prostě jí donutila odejít. Šárka nechala projevit svůj vztek a když popisovala, že by nejraději maminku rozdrásala dostalo nás to do jiné vzpomínky - do situace, kdy byla malá Šárka v porodních cestách své maminky. Maminka už chce mít porod za sebou, je vyčerpaná. Šárce se tam vůbec nelíbí a je naštvaná, že se něco děje a ona to nemůže ovlivnit, i když ví, že kdyby jí maminka poslouchala, že by se porod odvíjel mnohem lépe i pro maminku.
Situaci tedy měníme - maminka se na miminko naladí, vyslechne ho a dohodnou se, že spolu vše zvládnou, když si budou vzájemně důvěřovat. Porod proběhne znovu a úplně v klidu. Maminka tlačí, kdy tlačit má, Šárka rotuje a postupuje, přesně podle toho, jak to cítí. Není nikde žádný protitlak, ty dvě jsou spolu v souladu, na jedné vlně.
Pak se vracíme do situace, kdy mají odejít ze hřiště. Šárka vnímá, že mamince může bezpečně říct, že by tam chtěla zůstat ještě chvilku. Maminka jí vyhoví, pár minut tam zůstanou a pak jdou obě v klidu domů.
Šárka během sezení zmíní, že její porod jí připomněl porod jejího syna. Navrhnu jí, že se na to můžeme taky podívat a Šárka nadšeně souhlasí.
Jdeme tedy do situace, kdy je její syn ještě v bříšku. Šárka se cítí unaveně, naštvaně, vše jí bolí a chce to mít za sebou. Syn je naštvaný, že je pod tlakem a přitom by nemusel být. Šárka se na něj naladí a synek jí řekne, aby mu důvěřovala. Porod se zpomalí a Šárka se odevzdá svému synovi. Miminko ještě úplně na svět nechce, ještě malou chvilku si potřebuje užít hřejivé bříško. Pak už je nachystaný jít ven. Šárka to vnímá, porod plyne lehce a v klidu. Když dostane syna na bříško, zažívá ten často popisovaný pocit bezmezné lásky a odevzdanosti. Svého syna miluje a důvěřuje mu. Stejně jako on důvěřoval jí, že ona ho vyslechne.
Šárka mi pak druhý den nadšeně píše, že její často vzteklý syn, co kolikrát ani nechtěl pochovat, když mu něco bylo, se nechal vzít do náruče a nechal se chovat do té doby, než jeho trápení přešlo. Šárka už ví, jak se naladit na svého syna, on jí důvěřuje a jeden druhému se dokáží odevzdat.
Ještě něco o mých službách
Často se mě ptáte, zda při našich sezeních něco cítím nebo vidím.
Funguji tak, že i když něco vidím nebo cítím, tak nesděluji.
Jde o to, že někdy se v terapii můžou ukázat vážné věci, někdy vypluje na povrch i zasunuté trauma a podobně.
A kdybych to klientce řekla já, ona by to nemusela chtít přijmout, věřit v to a mohlo by to způsobit větší škodu. Proto opravdu držím prostor, aby si na to klientka přišla sama.
Určitě se ale zkusím ptát nebo navrhnout jiný úhel pohledu. Ale vždy si k tomu klientka dojde sama.
Ze své zkušenosti vím, že taková informace, která se klientce ukáže sama, má mnohem větší hodnotu, než sdělená informace. Také důvěřuji vedení a vím, že co se má ukázat, se ukáže. Vždy se ukáže jen to, co člověk zvládne zpracovat.
Někdy je to tedy cesta krůček po krůčku, aby člověk nebyl zahlcený. Pouští se hodně emocí a bývá to opravdu vyčerpávající pro obě strany.
Vnitřní dítě II
Když si vzpomeneme, co jsme opravdu rádi dělali jako děti, pomůže nám to si vzpomenout, kdo jsme a kam směřujeme.
1. O čem jste snili, když jste byli děti?
2. Čím jste chtěli být, když jste byli malí?
3. Co jste v dětství rádi dělali?
4. Jaký byl váš oblíbený předmět ve škole?
5. Jak jste si užívali volný čas se svými kamarády?
6. Co vás opravdu zajímalo?
7. V co jste věřili, že dokážete?
8. S kým jste nejradši trávili svůj čas?
9. Jaké jídlo bylo vaše nejoblíbenější?
10. Kdy jste se cítili nejlíp?
Vnitřní dítě I
Buďme sami sobě vlídným rodičem.
Dejme sami sobě, čeho se nám v dětství (dostatečně) nedostávalo.
Ať už se naši rodiče chovali jakkoliv, nebyli v hloubi duše zlí. Sami byli spoutáni naučenými vzorci ze svého dětství. Toto uvědomění může vést k opuštění rolí oběť a viník a následně i k odpuštění.
Pokud jsme jako malí neviděli vzor v lásce k sobě samým u svých rodičů, pojďme si tento vzor dát teď sami sobě. Vytvořit si nové, láskyplné návyky. Protože my si to zasloužíme. Kdo jiný by nám měl dát lásku teď, než my sami?
Jak žijeme, co děláme? Má to na nás škodlivý nebo láskyplný vliv? Pokud se k sobě budeme takto chovat často/pravidelně, jaká člověk budeme za pár let?
"JÁ JSEM NYNÍ PŘÍLEŽITOST KE SVÉMU BUDOUCÍMU ŽIVOTU."
Uznejte dítěti jeho pocity. Je v pořádku, že se cítilo osamělé, ustrašené, naštvané... Uznávejte emoce i sami sobě. Emoce se přelévají jako vlny v oceánu, emoce střídá emoci. Obejmout se a říct si, že jsem skvělá, že se mám ráda a že to zvládnu. Podpořit se.
Najděte si chvilku a opravdu se potkejte se svým vnitřním dítětem. Možná bude naštvané, že bylo tak dlouho samo. A je to v pořádku. Nechte mu čas se otevřít. Nakonec vám bude důvěřovat - protože vy jste jeho starší já a díky němu jste tady. A společně si můžete začít užívat život mnohem víc.
Poděkujte mu, že tam stále pro vás je. Řekněte mu, že teď už budete pořád s ním.
Zeptejte se ho, co by chtělo dělat, co potřebuje, aby se cítilo dobře. A dopřávejte si to tak často, jak jen to jde.
Mluvte o sobě laskavě. Vybírejte slova. Pochvalte se a když se něco nepovede, dejte si pochopení.
Zabalte se do měkké, teplé deky. Když je vám ouvej, obejměte se, pohlaďte se.
Zavzpomínejte si spolu - na hezké zážitky z prázdnin, na oblíbené místo, jídlo, písničku, knížku, idola (herce, zpěváka...), pohádku...
Zařaďte do svého každodenního života radost a hravost. Malá zastavení během dne - tancování, poslech písně, dívání se na mraky - jaké mají tvary... Hravost je pro naše vnitřní dítě důležitá.
"SVĚT NEPŘESTAL BÝT KOUZELNÝM MÍSTEM JEN PROTO, ŽE JSI ZTRATILA
SVÉ DĚTSKÉ COPÁNKY."
Foto: pinterest vivimarevic
O rodičích a dětech
Při vztahové dynamice se často opakuje téma dítě - rodič. I ze svých zkušeností při práci na sobě jsem tohle řešila.
Prvně jsem se cítila jako oběť. Jaké všechny hrozné vzorce do mě rodiče vložili. To už je ale dávno.
Pochopila jsem totiž, že maminka nemohla a neuměla jinak. Neměla od koho brát. A tím nechci říct, že její mamka byla špatná. Vůbec ne. Taky jinak neuměla. Bylo to dobou, okolnostmi, snahou přežít.
Takhle bychom mohli vinit z našich životů až Adama a Evu, prostě ty první rodiče v naší rodové linii.
Každý rodič (až na nějaké výjimky, kde se jedná o poruchu či vážnější problém) dělá to nejlepší, co umí. I matka, která dala dítě k adopci. I matka, která na dítě křičí nebo naopak za trest nemluví. I otec, který dítě bije. I otec, který je pořád v práci a matka je na vše sama. Protože to neuměli jinak.
A jsem přesvědčená, že i kdyby naší rodiče byli nejdokonalejší na světě, stejně bychom si nějakou křivdu našli. Protože každý má jiné potřeby. A rodič je nemusí nevědomky umět naplnit.
V dospělosti je pak na nás se k tomu postavit. Už nejsme malé děti. Už můžeme stanovit hranice. Můžeme říct ne, neudělám to. Můžeme říct: mami, mám tě ráda, ale když tohle říkáš, ubližuje mi to. Teď potřebuju čas, nevolej.
Ja svým rodičům odpustila. Když jsem pochopila, proč se tak chovali.
A znovu říkám, odpuštění neznamená souhlas s tím, co bylo děláno. Odpuštění znamená puštění pouta, které by nás pro další život svazovalo.
Sama jako rodič dělám chyby. Často si je uvědomím. Ale někdy ne. Neznamená to ale, že bych své děti nemilovala. Když chybu udělám, omluvím se. A budu doufat, že mi moje děti taky odpustí.
Lze si všimnout, že každá generace přeroste svým jednáním své rodiče. Někdy o dost, někdy jen o malý kousek. Stačí vidět historický film či číst knihu. Jak byly děti vychovávány dřív a jak je to teď.
Svou prací na sobě pomáháme tomu, abychom my byli lepší rodiče, než byli ti naši. A aby naše děti pak byly díky nám lepší rodiče pro své děti.
A když nic jiného, díky našim rodičům jsme na světě. A máme své děti. To je nezvratitelný fakt, za který patří rodičům díky.
Smutek
Znáte film V hlavě?
A vzpomínáte si, že se ukázalo, jak moc je smutek důležitý? Nebudu prozrazovat děj, kdyby se případně ostatní chtěli podívat. Určitě stojí za to.
Dnešním tématem je smutek a jeho odstíny jako třeba lítost nebo žal. Projevem je PLÁČ.
Smutek je druhá strana téže mince. Radost je ta první. Určitě si pamatujete, že někdy nevíte, zda se smát či plakát. A někdy se smutek velmi rychle překlopí v radost. Jen si vzpomeňte, kolikrát se to stalo vám nebo vašim dětem.
Smutek dokážeme dobře pocítit na úrovni duše i těla. Bolí a svírá, zasekne se v krku. Proto ho nechceme prožívat, jak moc je nám ta bolest nepříjemná.
Smutek nás dokáže zpomalit a tím nám i pomoci. Například když vystřídá výbuch hněvu a sebere nám spousty energie. Díky smutku dokážeme zpracovat situace, které pro nás byly stresující.
Nastupuje očistný PLÁČ. U něj je potřeba dýchat. Někdy máme pocit, že dýchat nejde, máme knedlík v krku a tíhu na hrudi. O to víc je dech potřeba. Dech nám pomůže zmírnit bolest průchodu smutku.
Smutek je jedna ze základních emocí a potřebuje se projevit a být přijatý. Radost umí přijmout každý, že? Ale bez smutku není radosti. Po každé noci přijde ráno a po každém dešti vyjde slunce.
Když si v sobě neseme z dávnější doby smutek, možná neumíme opravdově prožívat pozitivní emoce. Naše city jsou ploché. Neumíme plakat a bojíme se toho. Přitom si v sobě neseme těžkou, černou kouli, která ovlivňuje kvalitu našeho žití. A také zdraví. Potlačování smutku může vést až k depresi a psychosomatickým projevům.
Plačte. Dovolte smutku vyjít na povrch a odžít si ho. Zbavíte se tak černé koule v sobě a emoce nabydou jiný rozměr.
Umíte si představit, že některý smutek je v nás už od dětství a nikdy nebyl vyslyšen? Proto doporučuji práce s vnitřním dítětem. Když pak v životě přijde další smutek, nebude vám zvětšovat černou kouli ve vás. Opět si ho odžijete a bude to trvat kratší dobu.
Při naší společné práci je pláč opravdu vítaný. Možná je to poprvé, co byl smutek viděn a přijat. Vím, že to bolí. Vím také ale, že se vám uleví.
Když se vám chce plakat u filmu, plačte. U písničky. U vzpomínky. A pak si dejte sprchu. Symbolicky se tak slzy a kapky vody propojí v jeden velký očistný PLÁČ.
Pamatujte, že vždy zvládnete pouze tolik, na co jste připraveni. Dokážete unést přesně tolik, kolik unesete. Ne víc. Postupně. S každým odžitým smutkem sílíte. Rostete. Svlékáte jednotlivé vrstvy, abyste pak mohli plně zazářit.
Vztek
JAK JSTE NA TOM SE SVÝM VZTEKEM?
Fajn technika je taky to, že si zavřeme oči a představíme si, že třeba sekáme hlavy zlému drakovi, že bubnujeme na velký buben a nebo že boxujeme do boxovacího pytle.
Příběhy ze života (4)
KNIHA MÉHO ŽIVOTA
Laetitia cítila, že svůj život nemá pevně ve svých rukách a že jí něco uniká. Občas měla pocit, že jde správným směrem, ale bála se udělat další krok.
Po dlouhé cestě se ocitla uprostřed velké, nádherně zdobené a moderně vybavené knihovny. Regály každého uchvátily svou výškou a Laetitia věděla, že tohle je to pravé místo, kde se dozví odpověď. Cítila se tu úžasně, jako by se jí splnil dávný sen. Nastoupila do obslužného vozíku, který jí vysokou rychlostí přepravoval mezi regály. Laetitia si jízdu užívala jako malé dítě návštěvu pouťových atrakcí.
Vozík jí dopravil až ke správnému oddělení a správné řadě. Tam už dívka věděla, co má dělat. Vzala do rukou obrovskou knihu, jejíž vazba byla překrásně zdobená. Laetitia měla chvilku strach jí otevřít, ale zároveň se velmi těšila. Stránky knihy zářily čistotou jako čerstvě padlý sníh. Vyzývaly dívku, aby do nich bez bázně začala psát. Psát svůj příběh.
Laetitia si uvědomila, že co napíše, záleží pouze na ní. Najednou věděla, že vůbec není důležité znát předem celý příběh až do konce. Stačí napsat stránku a další možnosti se jí ukážou a povedou jí dál. Stejně, jako když jdete ve tmě a máte malé světýlko, vidíte vždy jen krok, dva dopředu, ale ne na konec cesty.
Příběhy ze života (3)
SVÉ POSLÁNÍ DOKÁŽU NAPLNIT
Světlana stála na kraji hořící vesnice a nemohla z toho hrůzostrašného obrazu spustit oči. Bolest v jejím srdci byla nepopsatelná. A ještě horší bylo to, že nevěděla, co se stalo s její rodinou.
Jezdci na koních se přiblížili až ke Světlaně a po pár ranách a kopancích jí vzali za hlavu a vyřízli jazyk. Nechali jí ležet v prachu jen s jejím žalem, vinou a nenávistí. Nenávist byla tak silná, že Světlana vyslovila slib. Slib, který se nakonec obrátil proti ní samotné způsobil, že prožila zbytek života se zakalenou myslí v ústraní a bez svých blízkých.
Než se Světlana dostala až sem, na dno svých sil, žila spokojený život se svou rodinou v malé vesnici. Podporovala místní ženy, dodávala jim sílu nést jejich osudy, ozvat se, proti příkořím a žít svobodně navzdory všem okolnostem. Bylo to nebezpečné, ale nemohla jinak. Ženy jí potřebovaly a byly jí vděčné za vše, co je naučila.
Jejím darem byla moudrost, intuice a dar slova. Proto jí vojáci vyřízli jazyk, aby nemohla své učení šířit dál mezi ostatní ženy. To se tenkrát vůbec nenosilo a nelíbilo se to vrchnosti.
Její rodina vypálení vesnice přežila a chodila za Světlanou do její chýše v lese pravidelně po celý Světlanin život.
Na konci své cesty tady na Zemi cítila Světlana úlevu, že může odejít. Bylo jí nabídnuto, že může prožít svůj život znovu od okamžiku, kdy se měla rozhodnout mezi rodinou a komunitou. Konečně se dozvěděla, že své poslání pomáhat ženám, by naplnila i tak, ale ovlivnila bych jich méně a za ještě mnohem horší cenu.
Přestala se vinit z toho, co se stalo. Odpustila sama sobě, protože věděla, že se na rozcestí vydala správnou cestou. Síla odpouštění byla tak silná, že zlomila kletbu a Světlana si s sebou do dalších životů už nenesla program, že už nikdy nebude milovat a že své poslání nedokáže naplnit.
Příběhy ze života (2)
NEZVLÁDNU TO TADY
Ester se procházela v lesích kolem Harrachova. Užívala si to, ale tušila, že se stane něco, co se jí nebude líbit. Najednou se ocitla v ulicích New Yorku. Vnímala hluk a šeď velkoměsta. Cítila neklid a obavy. Dala se doběhu, protože jí někdo pronásledoval. Zavolala si na pomoc přítele Honzu. Ač běžela, seč mohla, věděla, že stejně neunikne. Odevzdala se a přijala projít touto zkouškou.
Vše utichlo a před Ester se objevil muž. Ruce měl sepjaté jako při modlení a skloněnou hlavu. Šla k němu blíž a slyšela jak šeptá: "Jsi nula, jsi nic, zklamala jsi." Ester chtěla vědět pravdu, i když cítila, že to bude bolet.
Muž pokračoval, jeho slova jí zraňovala: "To nezvládneš, jsi troska." Začala do něj bušit pěstmi a třásla s ním, aby ho přiměla mluvit. On se začal smát: "Nemáš na to, jsi ubohá. Sama nevíš, co je skutečné. Jestli to na Zemi, nebo ve Vesmíru. Zklamala jsi". Ester klesla na kolena, slzy se jí řinuly po tváři. Cítila, že na to sama nestačí. Přivolala si další pomoc. Okolo ní se utvořil kruh bytostí. Vnímala oporu a cítila se silnější a jistější. Opět se zaměřila na muže a požádala ho: "Ať je to cokoliv, chci to vědět. Prosím, řekni mi to."
Muž se na Ester zpříma podíval: "Nevážila sis lásky. Byla jsi lhostejná k hojnosti, kterou jsi byla. Proto jsi byla poslána zpět na Zem. Abys poznala nenávist, bolest, strach, samotu. Nevydržela jsi to ani pár hodin a hned jsi chtěla zpět. Zachránili jsme Tě. Tobě to nestačilo a tak jsi musela zažít domácí násilí. Chtěla jsi umřít. Jenže ještě nenastal Tvůj čas. Zase jsme Tě zachránili. Je to zkouška. Začni si vážit toho, co jsi."
Na Ester dolehla tíha jeho sdělení. Věděla, že ve Vesmíru je jen láska, žádné soudy. Ale duše nejspíš občas potřebuje připomenout to, co má tím, že to ztratí. Chyběla jí pokora a vděk.
Ester si prohlédla samu sebe a viděla, že neúctu, nenávist a zlo měla uvnitř. Vytáhla ze svého těla hnusnou, lepivou, černou hmotu, která měla svou inteligenci. Bránila se a chtěla se na dívku zase nalepit zpět. Honza, který tomu všemu od začátku přihlížel, nabídl Ester pomoc. Objevili se spolu v laboratoři u kotle s rozpouštědlem, kterému stačí trocha kyslíku a hoří. Tu největší hroudu lepivé hmoty hodili do kotle. Hmota se však nechtěla vzdát a stále ulpívala Ester na rukách.
Honza se nabídl, že se obětuje, aby jí černoty zbavil. Odmítla. Nechtěla další oběť, musela to zničit sama. V tu chvíli z Ester vystoupila průhledná postava. To černé na ni hned přeskočilo a celou ji to obalilo. Postava obalená černotou měla v sobě odhodlání a odevzdala se smrti se vztyčenou hlavou. Prošla stěnou kotle, který v tu chvíli explodoval. Ester cítila úlevu a lehkost. Honza k ní přistoupil, objal ji kolem ramen a řekl jí: "Mám Tě rád, jsi silná a úžasná holka".
Všechno kolem se náhle rozpustilo v mlze. Najednou Ester stála sama v bílém prostoru. Poklekla a začala prosit o odpuštění, kterého se jí dostalo. Cítila vděk a pokoru, z jejího srdce začala prýštit duhový proud energie. Proudil do celého těla. Dívka si užívala pocit jednoty, odpuštění a lásky. Věděla, že ten bílý prostor je jí teď k dispozici. Může začít utvářet a psát svůj život.
Čtyři dohody - 4) Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedeme
Čtyři dohody. Dohody se sebou samým a ne s nikým jiným.
Dohody pravdy a autenticity. Dohody lásky a svobody. Dohody se životem.
4. VŽDY DĚLEJTE VŠE, JAK NEJLÉPE DOVEDETE
Když si budeme uvědomovat, jak se chováme a co děláme, tak budeme vždy dělat, jak nejlépe umíme. Ani hůř, ani líp. Prostě tak akorát.
Není nikdo, kdo by nás soudil. Není důvod se vinit nebo se dokonce trestat. Protože děláme nejlépe, jak umíme. Kdybychom uměli lépe, dělali bychom to tak.
Když děláme věci, které musíme, pak nám to nedělá radost a nebaví nás to. Proto takové věci nemůžeme dělat nejlépe, jak umíme.
Když nás věci baví, jsme součástí života a plyneme, prožíváme štěstí. Tyto věci děláme právě nejlépe, jak umíme. Máme pocit, že nám to jde samo. Cílem je být v tomto stavu co nejvíce.
Jen nečinně sedět není život. Život je konání, život je pohyb, plynutí. A tak žijme, projevme sami sebe. Žijme tady a teď. Každá chvíle je TEĎ. Protože pokud se stále ohlížíme na minulost, část našeho já není přítomná a nemůžeme dělat vše, jak nejlépe dovedeme.
Čtyři dohody - 3) Nevytvářejte si žádné domněnky
Čtyři dohody. Dohody se sebou samým a ne s nikým jiným.
Dohody pravdy a autenticity. Dohody lásky a svobody. Dohody se životem.
3. DOHODA - NEVYTVÁŘEJTE SI ŽÁDNÉ DOMNĚNKY
Proč si vytváříme domněnky?
Naše mysl je potřebuje vysvětlení, potřebuje znát pravdu. Abychom se cítili v bezpečí.
Protože se bojíme požádat ostatní o vysvětlení, vytváříme si domněnky a těm pak věříme.
Vytváříme si domněnky, že ostatní vidí věci jako my. Proto, když si o sobě myslíme, že jsme neschopní, věříme tomu, že si to o nás myslí i ostatní. Že na nás nahlížejí naší optikou. Ale to je lež a často je úplně naopak. Bereme si tak svoje vlastní domněnky osobně (2. dohoda).
Další domněnka je ta, že naši partneři vědí, co si myslíme, vědí, co my chceme. Nikdo přece nečte myšlenky. Cítíme se uražení či ranění, protože: Měl to přece vědět, že chci, aby umyl nádobí.
Zásadní je také domněnka, že naše láska někoho změní. Nezmění a to je fakt. Člověk se může změnit jen pokud on sám opravdu chce.
JAK Z TOHO VEN?
Ptát se. Když uslyšíme odpověď, naše mysl bude spokojená a nebude si muset vytvářet domněnky.
Uvědomovat si to a neskočit mysli na lep a domněnky vědomě zastavit.
Čtyři dohody - 2) Neberte si nic osobně
Čtyři dohody. Dohody se sebou samým a ne s nikým jiným.
Dohody pravdy a autenticity. Dohody lásky a svobody. Dohody se životem.
2. DOHODA - NEBERTE SI NIC OSOBNĚ
Tato dohoda, stejně jako zbývající dvě, vychází z té první (nehřešte slovem).
Můj svět, moje realita. Každý žije ve svém vesmíru. Ve své realitě. Když se vyspíte dobře, jste na ostatní milí. Když se vyspíte špatně, jste podráždění a na ostatní moc milí nejste. Přitom VY jste pořád ten stejný člověk, stejně jako ten druhý je také pořád stejný člověk. To, že někoho seřvete nebo ho pošlete do háje, vůbec není o něm, ale o vás.
A naopak. Když si na vás někdo ve frontě vylije vztek, není to vůbec o vás, ale o něm. Už chápete, proč si nebrat věci osobně?
Věřím, že to dokážete u cizích lidí. Ale umíme to u těch, co jsou nám blízcí? Ti totiž už jsou v naší realitě, v našem vesmíru. A právě proto je hlavně tady důležité si dohodu uvědomovat. My víme, jací jsme, nikdo jiný to neví. Ostatní si do nás projektují jen své já - své emoce, svou náladu, své programy.
Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení. A to proto, že chceme mít pravdu a dát najevo, že se ostatní pletou. Z toho často bývají nepříjemné hádky, které nám jen ubírají energii.
Ideální stav je tento: znám se, vím jaký jsem. Nepotřebuju, aby mi někdo potvrdil, jaký jsem. Necítím potřebu být přijímaný ostatními, protože vím, kdo jsem. Bohužel, pod vlivem všech získaných programů a zaklínání od ostatních během života, kolikrát nevíme, kdo opravdu jsme. A protože nás tak často nepřijímali, jací jsme, potřebujeme od ostatních přijetí.
Sami totiž máme v hlavě několik hlasů a každý říká něco jiného. Proto kolikrát nevíme, co chceme. Když se podíváme do svého nitra, kde je hlas duše, která je tichá, pak teprve zjistíme, kdo jsme a co chceme. Hlasy v hlavě jsou jen názory ostatních, které jsme si vzali osobně a přijali za své. A na to už jsme dávno zapomněli.
Jako děti jsme se naučili brát věci osobně, protože jsme chtěli, aby nás měli rádi. Abychom na světě obstáli. Jak těžké to kolikrát bylo! A teď je čas, naučit se nebrat si věci osobně. A žít v pravdě. Možná to bude nějakou dobu těžké, ale o to lehčeji se nám pak bude žít, až si nebudeme nic brát osobně :-)
Jak se říká: nikdy se nezavděčíš všem. A já dodávám: zavděčíš se pouze sobě. Tím, že se projevíš takový, jaký jsi.
VÝZVA PRO NÁSLEDUJÍCÍ DNY
Pozorujte, kdy se cítíte dotčený/á. Kdo vám co řekl. Jakou emoci u toho prožíváte? Smutek, vztek, strach, závist, žárlivost....?
Čtyři dohody - 1) Nehřešte slovem
Čtyři dohody. Dohody se sebou samým a ne s nikým jiným.
Dohody pravdy a autenticity. Dohody lásky a svobody. Dohody se životem.
1. DOHODA - NEHŘEŠTE SLOVEM
Slovo má kouzelnou moc. Slovo je jako semínko. Mysl je jako úrodná půda. Co zasejete, to sklidíte.
Slova používáme bezmyšlenkovitě a proto si neuvědomujeme, jak moc můžeme ublížit. Zvlášť malým dětem. Nevhodná poznámka při vysvětlování úkolů: "Ty jsi snad úplně tupá" může způsobit to, že tomu dítě bude věřit celý svůj život.
Nehřešit slovem znamená nepoužívat slovo proti sobě. Když někomu ve vzteku řeknu, že je totálně neschopnej hlupák, zdá se, že jsem slovo použila proti němu. Ale ve skutečnosti jsem slovo použila proti sobě, protože dotyčný mě začne nesnášet. Vypustila jsem emocionální jed, který se ke mě vrátí a tím jsem použila slovo proti sobě.
Pojďme si uvést běžný příklad z rodiny. Unavená a vyčerpaná maminka si chce odpočinut, protože jí začíná bolet hlava. Děti tancují a zpívají, užívají si dobrou náladu. Maminka už hodně naštvaná a bezmocná zakřičí: přestaňte tady vřískat, to se nedá poslouchat to vaše ječení. Děti přijdou o radost a do budoucna si ponesou: vždycky, když se raduju, něco špatného tím způsobím, proto se nebudu radovat. Anebo - když si zpívám, nikomu se to nelíbí a tak radši zpívat nebudu (ačkoliv zpívá hezky).
Maminka nebyla pravdivá. Kdyby byla, řekla by: bolí mě hlava a potřebuju si odpočinout. Prosím přestaňte si tu hrát nebo běžte vedle, abychom každý měli svůj klid.
Mohla by i říct, že je už fakt naštvaná, ale neublížila by slovem, nevložila by do mysli svých dětí špatný program.
A co my sami? Jak moc si ubližujeme slovem? Co si sami o sobě myslíme, co si říkáme?
Ani tu snad nemusím psát příklady hřešení slovem: v afektu, pomluvy, ironické poznámky, projevení názoru, když se nás nikdo neptal (ty dneska vypadáš dost hrozně, nejsi nemocná?).
VÝZVA PRO VÁS - SLEDUJTE, CO ŘÍKÁTE
Všímáte si toho, co říkáte? Umíte se zastavit, než v rozčílení něco řeknete?
Určitě se snažíte směrem k okolí, zvlášť, máte-li děti. Ale co sami k sobě?
Jaká vybíráte slova, když k sobě mluvíte a jak o sobě přemýšlíte?
